Ahoj, lidi.

Je to už přes třicet let, co vedu svou kytarovou školu Kytarovka.cz. Nikdy jsem si nemyslel, že bych zrovná já chtěl někoho něco učit, ze svých zkušeností se mi už při slově „škola” roluji ponožky :-))). Pak jsem se ale dal do vymýšlení vlastní publikace o akordech a chtěl jsem do ní nějak srozumitelně dostat hudební nauku. Při rozhovoru kdesi na koncertě mi Honza Spálený potvrdil, že to udělat by bylo záslužné, než jen samotný „katalog akordů”. Bylo mi jasné, že něco umět je zcela jiná disciplína, než to někomu předávat, a tak jsem uspořádal první zkušební kytarovou školu. No a ono se to líbilo, já zjistil, jak na to, lidi chtěli další a další... Tak se snažim splatit, že mi třeba nějak bylo dáno, tím, že to dávám dál. Lidsky a pohodově, úplně jinak, než je to školské biflování a dril, ale přece jen s profesionalitou, která těm učitelům od táboráku či z internetu v drtivě většině případů chybí. Snažím se lidem dát dobrou hráčskou techniku, aby jim to šlo dobře. A taky vědomosti a nauku, kterou pochopí u několika odpoledních káv. Pak už musí jít sami. Naučím je, jak se mají sami učit. A ještě se u toho královsky bavíme. Řada z nich se opakovaně vrací pro další zkušenosti a pro tu pohodu. Samozřejmě si na škole uděláme závěrečný koncert, na kterém se uplatní vedle zkušenějších uplatní  i začátečníci. Občas si nějaký koncert uděláme nejen na škole někde v horách, ale třeba i v divadélku, kde rád hrávám. No hele :-), tady je fotka z jednoho koncertu. Někteří žáci totiž se mnou hrají na stálo!

Lidi, ahóóój!!!
Petr

Ahoj, lidi.

Celý život hledám a přemýšlím nad správnou mírou zdravého sebevědomí. A taky prezentace. Někde na jednom konci pomyslné škály je falešná skromnost. Vlastně ani neumíme vysvětlit to slovo „skromnost“, ale vtloukáme je do hlaviček dětem, jako je vtloukali naši rodiče a učitelé do našich hlav. Přesnější a smysluplnější je totiž hovořit o míře zdravého sebevědomí. V mé úvaze je tedy logicky na opačném konci škály sebevědomí nezdravé. Někdy tomu říkáme namyšlenost, namistrovanost a podobně. No a protože nás učili té skromnosti/nesebevědomí, člověka sebevědomého máme tendenci označit za namyšleného.

U nás komediantů je to věčně živé téma a myslím, že by leckomu slušelo kromě toho naučit se pořádně hrát na svůj nástroj, umět pracovat s hlasem, výrazem, výslovností, nepsat kraviny s otočenými přízvuky a osvojit si další prvky řemesla, kdyby se taky naučil pracovat se svým sebevědomím. Ono je totiž to „natřásání se“ úplně stejně pitomé, jako když mlátíte do kytary, aby vás raději nebylo moc slyšet, a s očima zapíchnutýma do země nemastně neslaně cedíte přes zuby cosi, o čem nejste přesvědčeni ani sami.

Nedostatek sebevědomí je náš národní problém. Vlastnost, kterou se snažíme buď nesmyslně vydávat za pozitivní vlastnost, nebo své nesebevědomí „arogantně přeřvat“. To první slýchám například ve větě „já taky tak trochu hraju na kytaru“. To druhé vidím ve frajeřině, aroganci, křečovitém rádoby optimismu, nebo naopak ve snaze jakkoli ponížit kohokoli, abych byl méně poníženým sám.

Lidi, ahóóój!!!
Petr

Kde to je?

Vždy a zásadně hrajeme v nějakém příjemném a kulturním prostředí (nikoli v putyce), teď už několik let v Divale Fr. Troníčka v Praze. Příjemné a útulné malé divadlo, v centru nejcentrovatějším u metra B naproti Kafkovy hlavy. V 19:00 se otevře, ve foayer si vypijete kafíčko nebo sklenku, pak jdete do kterého hlediště a v 19:30 to vypukne. Po skončení si můžete ještě něco dobrého dát případně si chvíli popovídat s námi komedianty. Prostě krásná a pohodová setkání.

Zahraje někdo z publika?

Už nějakou chvíli si říkám, že zkusíme do pořadu zařadit nový prvek, kterému říkám „Písnička z publika“. Bude-li v publiku někdo, kdo si troufne zahrát nám jednu svou písničku a tak se představit mému hostu, mně i publiku, můžeme ho vyzvat. Když se nám bude líbit, dáme mu prostor ještě na jednu. Možná to není špatná myšlenka. Více informací a pravidla hry jsou tady.

Petr