Aneb jak na COVID bez keců
Ahoj, lidi.
„Není konec světa!“, chce se mi křičet. Nebojte, nepatřím k popíračům COVIDu a odpíračům očkování. Nepatřím ani k nihilistům, kteří ubezpečují sebe i své okolí, že už konec světa nastává. Že už nic nemá smysl, že už jen čekají na konec, nebo že utečou někam do lesa a budou na smrt čekat tam. Ne nemluvím teď o našich představitelích a jejich neschopnosti i zločinnosti. Mluvím o nás. O konkrétních jednotlivých lidech, které mnohdy léta znám. Vím, že nemají nasráno v hlavě. A přece…
Obojí mnou naznačené je samozřejmě extrém. Myslím si ovšem, že se pohybujeme mezi extrémy téměř výhradně. Takový náš „odezdikezdiismus“, který si pěstujeme a pak se jím mučíme. Stav je velmi vážný a uzná to každý, kdo je vůbec schopen něco uznávat. Nemá vůbec žádnou cenu nadávat a posmívat se těm, co podléhají informační válce. Té vlastní, osobní válce, kterou mezi sebou vedeme, a která nás neskutečně oslabuje na duchu i na těle. Obvykle ještě není vyhlášeno, co se vlastně omezí, ale už křičí támhleti, že oni musí fungovat, jiní, že nepřežijí, třetí už toho mají dost. Kdekdo něco plive, kdekdo nadává, kdekdo zpochybňuje to či ono. Pozitivních návrhů, co je třeba udělat, moc nevidím. Nebo jsou to blbosti bůhví odkud převzaté. Smyslplné návrhy vidím jen od lékařů. Ale mezi nimi se taky najdou pitomci, kteří budou snad kvůli vlastnímu zviditelnění právě teď říkat, že to či ono má nějaké obvykle nepodstatné negativní následky.
Někdy mi připadá, že nejsme schopni porovnávat. Přece kdyby nám řekli, že máme na noze bolák, který se buď bude mazat touhle mastičkou, která dost smrdí, vadí nám její mastnota a lepkavost apod., nebo nám tu nohu teď hned uříznou, ani na sekundu nebudeme uvažovat o druhé možnosti. Nebo ano? Kdyby nám ovšem třeba po nějaké havárii řekli, že buď nám teď hned uříznou nohu, nebo teď hned umřeme… Chápete? Jde o to, jaké možnosti porovnáváme. Z čeho vybíráme. Když jde o životy, jsou všechny kecy o tom, že nám maska způsobí kožní problém, nebo že dýcháme zpět bakterie, které už stejně máme, fakt jen kecy. V porovnání s udušením mezi dalšími dusícími se a umírajícími, při pohledech zoufale bezmocných a vyčerpaných zdravotníků ve skafandrech kolem nás, jsou to dle mého soudu kecy nejen zbytečné, ale hlavně škodlivé. Máme tu COVID, ale hádáme se o kravinách. Jestli zavřít či nezavřít to či ono, jak to udělat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.
Bylo to či ono opatření právně v pořádku? Když jde o životy, pak promiňte, ale je mi ukradená právní čistota řešení. Jde o to, jestli je to proveditelné, účelné, vysvětlené, srozumitelné a pak tedy účinné. Stačí se domluvit, že se nebudou v této situaci řešit jaderné elektrárny, obrovské zakázky, změny zákonů a vše, co může počkat na čas po pandemii. Myslím, že vládnoucí klika, která nezdůvodní své kroky, dělá obrovskou chybu, byť sama opatření mohou být správná. Stejně tak myslím, že opozice, která bojkotuje nutná opatření, vyhrála kulové a my všichni s ní. Teď nejde o vinu či zásluhy, ale o zmírnění škod, zastavení nárůstu nemocných a mrtvých. Teď jde o život. Jinak jde totiž o hovno. Žaloba jakéhosi studenta, rozhodnutí, že škola musí otevřít, pak ale zase nemusí, pokud někdo jiný požádá a někdo jiný rozhodne… Kecy! Strašné a zbytečné kecy, které nás otravují na duši a jejich důsledky i na těle. Jsme totiž ve stresu, unavení, zoufalí. Ztrácíme naději. Proč? Myslím, že pro všechny ty kecy.
Někdo po očkování umřel. Ani není jasné, zda na vakcínu, nebo se jen možná urychlil konec, který už byl na dohled. Je to smutné, ale není to zpráva dne! Tisíce jiných díky tomu žijí. U každého lékařského zákroku je určitá dnes už dost minimální možnost nějakých vedlejších nepříznivých účinků. Některé nestojí za řeč, natož za palcové titulky. Někdo umřel, což je vždy smutné. Smutnější je zneužít to na ty kecy.
Na jedné straně život a na druhé – kecy. Promiňte, ale já myslím, že jsou to všechno kecy. Že nemůžeme hrát muziku, kterou milujeme a celý život jsme se to učili? Kecy. Žijeme! Hokej, či fotbal a další sporty či zábavy? Kecy. Žijeme! Že nepojedeme k moři ani na hory? Kecy. Žijeme! Že jsme ztratili rok vzdělání? Kecy. Žijeme! Jak splatíme barák nebo nové auto? Kecy. Žijeme! Když žít nebudeme, tak se tím něco vyřeší nebo zlepší? Mohl bych pokračovat a došel bych až k těm nejzákladnějším situacím, které už jsou opravdu těžko k přežití. Hlad. Ne ztráta zaměstnání, tam je třeba se sebrat a jít hledat. Myslím hlad, ne že došly oblíbené chipsy. Hlad a stav, když už nemáte fakt nic. Ani naději, což je daleko vážnější než hlad. Hlad by vás měl hnát hledat možnost se najíst a najedené hledat další možnosti. Beznaděj je smrtící sama o sobě, bez naděje jste schopni fakt už jen čekat na smrt. Nebo velké zranění či vážná nemoc. To jsou problémy. Někdy už neřešitelné a někdy těžko a bolestivě. Drtivá většina všeho ostatního není životně důležitá!!! Jen jsme si zvykli „to“ mít, využívat, brát si… Myslím, že všechno ostatní jsou kecy. Jenom kecy!
Myslím, že je nejvyšší čas uvědomit si, že na potápějící se lodi není důležité si poměřovat… …kdo je větší… Je třeba se společnými silami zachránit! Zavřít úplně všechno, co zavřít lze, abychom ještě jedli a svítili. Bez výjimek. Ne na týden či dva, ale na měsíc. Není důležité, kolik se nevyrobí aut, ale kolik zachráníme lidí. Nenechat lidi umřít hlady. Apelovat dnes a denně místo nekonečných tiskovek na lidi, ať nezneužívají nekontrolovatelnost toho, že smějí jet zaopatřit babičku. Tvrdě trestat závažná porušení bez ohledu na postavení. A především udržovat dobrou náladu, naději a lásku.
Lidi, ahóóój!
Petr
Ilustrace: Lenka Pužmanová